O chlapech
(toto je post speciálně pro Janu, Marťu a hlavně Jiřinku, která nedostává moje SMS výkřiky – pošli mi svoje číslo!)
Nevím jestli je to místním ovzduším nebo národní mentalitou, ale pravda je, že tady se holka rozhodně nenudí. Když si vezmu, co jsem za těch pět dní už všechno stihla,tak je to jedna velká haluz.
- Hned na letišti jsem okouzlila pána u kontroly pasů svou znalostí arménštiny. Evidentně si myslel, že jsem jedna z těch cizinek co umí jenom „barev dzez“ a byl naprosto překvapen když jsem s nim vydržela konverzovat asi dvě minuty než jsem přešla do ruštiny. Poprvé se mě někdo ptal na číslo ještě než jsem vyšla ven mezi lidi.
- Venku to pak hned pokračovalo. Těžko se vyhnout očnímu kontaktu, když hledáte v davu stejných ksichtů někoho známého, o kom nevíte jestli tam je a koho jste tři roky neviděli. Hned se tam na mě nalepil jeden „taxikář“ a když jsem ho ani po 20 minutách nesetřásla tak jsem kapitulovala a využila jeho služeb. To už mě totiž tak otravoval, že bych mu zaplatila i jen za to, aby zmizel.
- Jdu si takhle po ulici a potkám kolegu, který mě tenkrát seznámil s Karenem. No a překvápko, Karen není v Praze jak jsem si myslela, ale vrátil se zpátky. Sakra. Jerevan je moc malý, když někoho opravdu nechcete potkat. Kolegovi jsem samozřejmě slíbila, že s ním zajdu na pivo a teď jen trnu, aby iniciativně nevzal Karena s sebou. To by byl teprv mazec. Fuj. Ještě teď vidím ty jeho přivřený oči a slyším to „chaču těbje bolno zdělať“.
- Ten samý den si sedím v českém café a piju Kozla, abych rozdýchala tyhle nedobré zprávy, když mi přijde SMSka od spolubydlícího ve stylu jak jsem roztomilá, milá a jak ho moje přítomnost uklidňuje a že by mě chtěl dát pusu / políbít / líbat – těžko říct z angličtiny. To je jeden z těch momentů, kdy bych nejradši bušila hlavou o zeď. Co jsem komu sakra udělala? Zvlášť když můj pokoj nemá dveře, abych se tam zabarikádovala. Tohle jsem nakonec vyřešila docela hladce. Povyprávěla jsem mu jak tady místní haraší, a protože on si o Arménech myslí, že jsou dacani, tak se teď chová jako opravdový gentleman. Srdečně doufám, že mu to ještě pár týdnů vydrží.
- Další vtipný zážitek byl včera se strejdou Samvelem. Trošku jsem čekala, že to dřív nebo později přijde, protože už tenkrát byl první člověk v Jerevanu, který za mnou přišel s nabídkou kvalitního sexu. On je fajn a mám ho moc ráda, ale ne zas až tak :) To on mě naučil rusky a každý den mě zachraňoval z pracovní nudy, když mě zval k sobě do kamrlíku na kafe. Nějak jsem doufala, že už mě začal brát spíš jako dceru, ale ono ne. No prostě včera jsem mu dvě hodiny rusky vysvětlovala, proč si to s ním nerozdám. Začal tím, že by byl něžný, pak tím, že by byl Honza určitě rád, kdybych se něco přiučila, pak že by ho včas vytáhl abych neotěhotněla a nakonec jestli bych mu ho aspoň nevykouřila (aspoň už vím jak se to řekne rusky). Ani imaginární zasnoubení nepomáhalo. Taky jsem se dozvěděla, že nemá žádné pohlavní choroby a že kondom nepoužívá. Téměř kohokoliv jiného bych s tímhle samozřejmě poslala kamsi, ale strejda Samvel je prostě strejda Samvel. A stejně jsem tam ty dvě hodiny musela čekat na šéfovou, abych ji konečně pozdravila a předala dárek. Nakonec jsem z toho vyšla jako ta naprosto hodná a čestná, kterou teď má ještě radši. A musela jsem slíbít, že kdybych dostala kopačky, tak za ním zas přijdu. No, aspoň že mi tentokrát u toho ukecávání neříkal Solnitchko, to bych asi musela přestěhovat blog na jinou adresu.
- Jako třešničku na dortu jsem si pak večer užila prvního pouličního ctitele. To je někdo kdo se k vám najednou přidá a jde s váma. Pak se na vás začne koukat a usmívat a pak se i začne bavit. Strategická chyba, že jsem zrovna neměla sluchátka, a když na mě začal mluvit, tak jsem zareagovala. Velká chyba. Hrozně se chtěl seznamovat a kamarádit se. Bohužel tady „ne“ není odpověď a v ruštině ještě neumím být tak hnusná, aby okamžitě odpálkoval,takže mi to trvalo asi 10 minut než jsem se ho zbavila. Příště asi rovnou zkusím taktiku, že když nás uvidí můj manžel, tak nám namlátí oběma :)
- K tomu všemu ještě nutno připočíst, že s kamarády se vídám pouze ve skupině, protože někteří jedinci na mě koukají stylem, že by rádi zavzpomínali na staré dobré časy, což teď samozřejmě nepřipadá v úvahu. BTW oficiální verze je, že s Honzou zasnoubení nejsme, ale už spolu bydlíme.

No, prostě celkově je tu sranda. Po večerech mám co vyprávět a společně se tomu zasmějem. Pořád je to milionkrát leší než Egypt. Tady na mě aspoň nikdo nešahá :) A vlastně i než Tádžikistán, kde jsem byla celou dobu jako ve zlaté kleci. Jsem ráda, že mám takové akční prázdniny. Je to hodně intenzivní, v dobrém i špatném. Přijdu si jak na horské dráze – střídavě nahoru a dolů. Adrenalin pracuje. A aspoň mě to rozptyluje od toho, že se mi po někom hrozně stýská.