Horse rider statues

One of the things I love about Yerevan is the number of all different kind of monuments and statues there. I especially appreciate the creativity used for horse riders. These statues are usually more or less boring for me. Just some fat guy sitting on a horse. Something like this (Marshal Bagramyan in front of the American University in Armenia):


But check the others. See the dynamics, the horse tails in the wind, the courage of these brave men who don't need to hold themselves on a jumping horse. (One of them is actually riding two jumping horses if you look carefully.) These are the real tributes to the heroes of the past.




BTW I am back in the Czech Republic.

Special post for Jiřinka

As a reaction to this post: I was wrong when I said there were no cows in Yerevan.

Deja vu in Charentsavan

Today in the evening I went with my "colleagues" from People in need to see one of their projects in a small town called Charentsavan. They do requalification courses, advisory on how to find a job, language and computer classes and they run also a cultural centre. It was so good to see the familiar logo everywhere. It really felt like back home.
Whatever, after the short excursion we went to some kind of a family celebration of one of the workers there. It was like an awful night mare of mine that happened already many times in Tajikistan before. Imagine a table full of dishes that either you don't like or they make you feel sick. And now, as a guest from abroad I had to try all of them. Damn.
When we came, there were already two pretty drunk grand-fathers so when they found out I am coming from Czech Republic they started to share their stories from war, some sport tournaments and I don't know what else. A lot of rounds of vodka were going on and they kept thanking to Czech Republic for having People in need and helping Armenia. That was pretty nice I must say (but still I was fighting with my plate full of local dishes).
Of course all this was happening in Armenian so the most important parts (thank you's) were translated to me but 95% of the conversation was not. so this grand-father kept drinking vodka, speaking to me in Armenian and laughing. Well, what would you do? I was looking at him, listening to him and smiling. It really seemed we are having pretty good conversation so my colleague whispered to me in Russian: so you understand some Armenian. And I was like: no, nothing. She started to laugh and said: but you are doing very well. Good job. He is having fun :)
After some time (and more vodka and more local dishes) when I thought the conversation is not about me any more because there was no translation happening, Edo, the big boss of local People in need said: OK, I guess it is time to go right now unless you want to spend next 50 years in Armenia. They just started to arrange your marriage with one of the sons and they are quite serious about it. We left that very same minute with excuse of having some more business meetings tonight in Yerevan.
On the way back to the city the guys in the car were laughing. All this celebration was a great experience for them as well. As they said, it was like in one of those movies. Simply unbelievable.

On a completely different note: it is raining already fourth day in Yerevan. Surprise for everyone here.

Flash news

- My new number is +374 9432 7934
- It was raining in Yerevan yesterday!

I'm phoneless (kind of)

In case you wonder where I disappeared: My local operator ArmenTel has fatal problems with their network. Four days ago first the SMS centre went down and soon afterwards all network just collapsed. Therefore I didn՛t get any messages from you and also could not keep in touch myself. It is kind of funny. Now Armenians using this operator divide to several groups according to the limit of services. It ranges from "No network at all" to "No problem"(I know one person like that). I'm in the quite lucky group that can at least call but cannot receive calls. On the other hand concerning messages I'm in the most screwed group. My SMSes are so blocked that I didn't get even the "We are sorry for inconvenience" message from ArmenTel that they sent yesterday.
I tried to use my Czech SIM card as a solution B but my roaming partner is ArmenTel as well and I am currently with "No network" status.
It totally ruins both my social and love life, but hey! you cannot experience this at home. And it brings a new element of adrenalin to every small coffee talk with your friends because you actually don't know if you find each other (especially with their attitude towards planning).

O chlapech
(toto je post speciálně pro Janu, Marťu a hlavně Jiřinku, která nedostává moje SMS výkřiky – pošli mi svoje číslo!)
Nevím jestli je to místním ovzduším nebo národní mentalitou, ale pravda je, že tady se holka rozhodně nenudí. Když si vezmu, co jsem za těch pět dní už všechno stihla,tak je to jedna velká haluz.
- Hned na letišti jsem okouzlila pána u kontroly pasů svou znalostí arménštiny. Evidentně si myslel, že jsem jedna z těch cizinek co umí jenom „barev dzez“ a byl naprosto překvapen když jsem s nim vydržela konverzovat asi dvě minuty než jsem přešla do ruštiny. Poprvé se mě někdo ptal na číslo ještě než jsem vyšla ven mezi lidi.
- Venku to pak hned pokračovalo. Těžko se vyhnout očnímu kontaktu, když hledáte v davu stejných ksichtů někoho známého, o kom nevíte jestli tam je a koho jste tři roky neviděli. Hned se tam na mě nalepil jeden „taxikář“ a když jsem ho ani po 20 minutách nesetřásla tak jsem kapitulovala a využila jeho služeb. To už mě totiž tak otravoval, že bych mu zaplatila i jen za to, aby zmizel.
- Jdu si takhle po ulici a potkám kolegu, který mě tenkrát seznámil s Karenem. No a překvápko, Karen není v Praze jak jsem si myslela, ale vrátil se zpátky. Sakra. Jerevan je moc malý, když někoho opravdu nechcete potkat. Kolegovi jsem samozřejmě slíbila, že s ním zajdu na pivo a teď jen trnu, aby iniciativně nevzal Karena s sebou. To by byl teprv mazec. Fuj. Ještě teď vidím ty jeho přivřený oči a slyším to „chaču těbje bolno zdělať“.
- Ten samý den si sedím v českém café a piju Kozla, abych rozdýchala tyhle nedobré zprávy, když mi přijde SMSka od spolubydlícího ve stylu jak jsem roztomilá, milá a jak ho moje přítomnost uklidňuje a že by mě chtěl dát pusu / políbít / líbat – těžko říct z angličtiny. To je jeden z těch momentů, kdy bych nejradši bušila hlavou o zeď. Co jsem komu sakra udělala? Zvlášť když můj pokoj nemá dveře, abych se tam zabarikádovala. Tohle jsem nakonec vyřešila docela hladce. Povyprávěla jsem mu jak tady místní haraší, a protože on si o Arménech myslí, že jsou dacani, tak se teď chová jako opravdový gentleman. Srdečně doufám, že mu to ještě pár týdnů vydrží.
- Další vtipný zážitek byl včera se strejdou Samvelem. Trošku jsem čekala, že to dřív nebo později přijde, protože už tenkrát byl první člověk v Jerevanu, který za mnou přišel s nabídkou kvalitního sexu. On je fajn a mám ho moc ráda, ale ne zas až tak :) To on mě naučil rusky a každý den mě zachraňoval z pracovní nudy, když mě zval k sobě do kamrlíku na kafe. Nějak jsem doufala, že už mě začal brát spíš jako dceru, ale ono ne. No prostě včera jsem mu dvě hodiny rusky vysvětlovala, proč si to s ním nerozdám. Začal tím, že by byl něžný, pak tím, že by byl Honza určitě rád, kdybych se něco přiučila, pak že by ho včas vytáhl abych neotěhotněla a nakonec jestli bych mu ho aspoň nevykouřila (aspoň už vím jak se to řekne rusky). Ani imaginární zasnoubení nepomáhalo. Taky jsem se dozvěděla, že nemá žádné pohlavní choroby a že kondom nepoužívá. Téměř kohokoliv jiného bych s tímhle samozřejmě poslala kamsi, ale strejda Samvel je prostě strejda Samvel. A stejně jsem tam ty dvě hodiny musela čekat na šéfovou, abych ji konečně pozdravila a předala dárek. Nakonec jsem z toho vyšla jako ta naprosto hodná a čestná, kterou teď má ještě radši. A musela jsem slíbít, že kdybych dostala kopačky, tak za ním zas přijdu. No, aspoň že mi tentokrát u toho ukecávání neříkal Solnitchko, to bych asi musela přestěhovat blog na jinou adresu.
- Jako třešničku na dortu jsem si pak večer užila prvního pouličního ctitele. To je někdo kdo se k vám najednou přidá a jde s váma. Pak se na vás začne koukat a usmívat a pak se i začne bavit. Strategická chyba, že jsem zrovna neměla sluchátka, a když na mě začal mluvit, tak jsem zareagovala. Velká chyba. Hrozně se chtěl seznamovat a kamarádit se. Bohužel tady „ne“ není odpověď a v ruštině ještě neumím být tak hnusná, aby okamžitě odpálkoval,takže mi to trvalo asi 10 minut než jsem se ho zbavila. Příště asi rovnou zkusím taktiku, že když nás uvidí můj manžel, tak nám namlátí oběma :)
- K tomu všemu ještě nutno připočíst, že s kamarády se vídám pouze ve skupině, protože někteří jedinci na mě koukají stylem, že by rádi zavzpomínali na staré dobré časy, což teď samozřejmě nepřipadá v úvahu. BTW oficiální verze je, že s Honzou zasnoubení nejsme, ale už spolu bydlíme.

No, prostě celkově je tu sranda. Po večerech mám co vyprávět a společně se tomu zasmějem. Pořád je to milionkrát leší než Egypt. Tady na mě aspoň nikdo nešahá :) A vlastně i než Tádžikistán, kde jsem byla celou dobu jako ve zlaté kleci. Jsem ráda, že mám takové akční prázdniny. Je to hodně intenzivní, v dobrém i špatném. Přijdu si jak na horské dráze – střídavě nahoru a dolů. Adrenalin pracuje. A aspoň mě to rozptyluje od toho, že se mi po někom hrozně stýská.

My biggest disappointment so far:
Yeritasardakan, one of my favourite buildings in Yerevan doesn’t exist anymore :(

Hi from Yerevan

So it happened! I’m back in Yerevan and it is even better than I expected. (Well, I always try to set my expectations low.)
I‘m staying in a perfect flat. Before I came I just knew that it is at the last floor and there is no lift. I was very happy to find out that the house has only four floors :) The location could not be better: 3 minutes to my friends’ office, 5 minutes to the centre - on foot. And the best is, that we have running water non-stop. This is extremely important because I decided not to switch to local time so I’m getting up around 11:30 a.m. and coming home between 1-2 a.m. (which would be 8:30 a.m. and 10 p.m. in Prague – I’m a good girl :) If we had running water only mornings and evenings this would not be possible. (BTW I was the first one that went to bed, my Iranian flat mates party much longer.)
I had my first walk round the city and it is like I have never left. I know where I’m going, I can arrange stuff by myself (in a special mixture of Armenian and Russian with addition of Czech grammar), I still remember how to cross the streets, I’m a master of avoiding eye contact and ignoring people (I haven’t seen anyone staring at me). I’ve noticed some changes as well, but I need more time to decide if it is really something new or just a coincidence so I will blog this later.
And yeah, this time the first guy who asked me for my phone number was an officer at the passport control (100% sure this was not part of his job).

FYI: my Armenian cell phone number is +374 91 124 539, the Czech one will not be checked too often.